Navenek sebejistí profesionálové s nadprůměrnými výsledky, uvnitř ale pochybnosti a strach, že se jednou „prozradí“, že na svou roli nestačí. Imposter syndrom je častější, než se zdá, jen se o něm příliš nemluví. Přitom výrazně ovlivňuje výkon, spokojenost i duševní zdraví.
Jde o psychologický vzorec, kdy člověk své úspěchy připisuje spíše štěstí než schopnostem. Pochybuje o vlastní kompetenci, zlehčuje pochvaly, bojí se chyb a často sklouzává k perfekcionismu či přetížení. Raději pracuje nad rámec svých možností, než aby riskoval selhání nebo požádal o pomoc.
Paradoxně se tento jev objevuje hlavně u velmi schopných lidí. „Typicky se s ním setkávají lidé vystavení dlouhodobému tlaku, ať už ze strany pracovního prostředí, nebo vlastních vysokých nároků,” říká Jan Vašík z agentury Fairy Tailors. Týká se manažerů, specialistů v dynamických oborech, nově povýšených lídrů i studentů prestižních škol. Častěji zasahuje ženy v konkurenčních prostředích nebo lidi z minorit, kteří kromě výkonu čelí i stereotypům. Roli hraje i výchova zaměřená na výkon a osobnostní nastavení.
Významné je také pracovní prostředí. „Zaměstnavatel sice nemůže syndromu zcela zabránit, může však vytvářet prostředí, ve kterém není chyba vnímána jako selhání, ale jako přirozená součást učení,” říká Zuzana Paulová, CEO společnosti myHeRoes. Pomáhá otevřená zpětná vazba, jasná očekávání i kultura, kde se oceňují skutečné výsledky a vedení dokáže mluvit o vlastních pochybnostech.
Na individuální úrovni je klíčové pracovat s vnitřním dialogem a konfrontovat obavy s fakty. Osvědčuje se zapisovat si konkrétní úspěchy a zpětnou vazbu, spolupracovat s mentorem a učit se přijímat pochvalu bez zlehčování. „Důležitou součástí je i normalizace chyb a nastavování realistických cílů. Přijmout, že i ti nejlepší mohou dělat chyby,” dodává Paulová. Pokud se ale přidá úzkost, nespavost či vyčerpání, je na místě vyhledat odbornou pomoc.
Imposter syndrom bývá zaměňován s vyhořením, jde však o odlišné jevy. Pochybnosti o sobě mohou vést k nadměrnému výkonu a následnému vyčerpání. „Lidé s imposter syndromem mají tendenci pracovat nad rámec svých možností, aby „nebyli odhaleni“, čímž se postupně dostávají na hranici vyčerpání, které následně vede k vyhoření,” vysvětluje Jan Vašík. Vyhoření pak může zpětně prohlubovat pochybnosti.
Imposter syndrom není selhání, ale často vedlejší efekt ambicí a odpovědnosti. Důležité je o něm mluvit a nenechat pochybnosti, aby řídily náš výkon ani určovaly, kam až se můžeme posunout.
