V 30 z 44 evropských zemí dnes žena nepotřebuje partnera, aby podstoupila umělé oplodnění. Česká republika mezi ně nepatří. Single ženy a lesbické páry naráží na zákon, který jim IVF bez partnera fakticky zakazuje. Výsledkem je pak bizarní situace, kde se na klinikách objevují „papíroví partneři“, ženy musí lhát lékařům nebo vyjíždějí za oplodněním do Španělska či Dánska. Jaké etické otázky se s tím pojí? Má stát rozhodovat o tom, kdo smí a kdo nesmí být rodičem? A co to všechno říká o naší společnosti?
Na úvod trocha kontextu
Pokud jste single, je umělé oplodnění bez otce možné ve 30 evropských zemích, lesbickým párům je však umožněné jen v 18 z nich.
Česká republika, Německo, Itálie nebo Polsko patří mezi země, kde je asistovaná reprodukce legislativně vyhrazena pouze pro neplodné heterosexuální páry.
Benevolentnější jsou pak například Spojené království, Belgie, Finsko, Švédsko, Bulharsko nebo Španělsko. To, zda je těmto ženám oplodnění hrazené ze zdravotního pojištění, se pak liší stát od státu.
Kam až sahají práva státu
Představte si, že toužíte po dítěti. Máte stabilní zaměstnání, vyřešené bydlení a emocionálně jste na mateřství připravená. Jenže vám chybí jedna podstatná věc – muž, se kterým byste mohla předstoupit před lékaře na reprodukční klinice. Bez něj vám totiž český zákon umělé oplodnění neumožní.
Přesně v této situaci se dnes nachází tisíce českých žen. Některé si musí najít kamaráda jako ochotného „krycího“ partnera, jiné vyrazí za léčbou do ciziny. Třetí to vzdají.
Všechny ale čelí společenské debatě, která se točí kolem základní otázky: Může stát rozhodovat o takové věci, jako zda se smí žena bez partnera stát matkou?
Zákon, který nutí ženy lhát
Zákon o specifických zdravotních službách z roku 2011 definuje podmínky umělého oplodnění jasně – o zákrok musí požádat žena a muž, kteří zdravotní službu hodlají společně podstoupit. Single ženy ani lesbické páry zákon vůbec nezmiňuje. Legislativa tak za posledních čtrnáct let přiměla nespočet žen k absurdnímu divadlu.
Na kliniku musí často chodit s kamarádem, kterého vydávají za svého partnera. Mnohdy lékaři znají o situaci pravdu, ale souhlasí se zaznamenáním „papírového partnera“, protože mají vůči ženě pochopení. Toto nesmyslné obcházení zákona funguje, jelikož kliniky nemají nástroje ani povinnost ověřovat, zda mezi žadateli skutečně existuje partnerský vztah. Stačí podpis na formuláři.
Kdo nechce nebo nemá koho přivést na kliniku jako fiktivního partnera, hledá jiné řešení. To často znamená cestu za hranice – do zemí, které IVF bez partnera nijak neomezují. Podle zena.aktualne.cz patří mezi oblíbenější destinace českých žen Dánsko, Španělsko, Belgie nebo Francie. Cena takové cesty se pohybuje mezi 2 000 až 6 000 eury za jeden pokus, k tomu se přičítají náklady na cestování a ubytování. Pro mnohé ženy to představuje finanční zátěž, kterou sotva unesou.
Etický souboj: právo na dítě versus neúplná rodina
Debata kolem IVF bez partnera probíhá i na politické scéně. V roce 2017 předložil poslanec František Adámek návrh, který by ženám umožnil podstoupit asistovanou reprodukci bez podpisu partnera. Návrh neprošel.
Proti tehdy vystoupili ministr zdravotnictví Miroslav Ludvík s argumentem, že stát preferuje možnost úplných rodin, nebo poslankyně Jitka Chalánková s tvrzením, že právo na dítě nepatří mezi základní lidská práva (více zde). Názory na toto téma se dodnes různí a IVF bez partnera má řadu zastánců i odpůrců.
Kde je hranice?
Otázkou zůstává, zda má stát právo do něčeho takového, jako je mateřství, vůbec zasahovat. Vzhledem k tomu, že matky samoživitelky nejsou ničím neznámým a lesbické páry tvoří rodinu úplně stejně jako ty heterosexuální. Také s přihlédnutím k faktu, že stát (kromě věkové hranice) nijak neomezuje, kdo může a nemůže mít děti, je požadavek na partnera u umělého oplodnění přinejmenším nelogický.
Děti mohou mít ženy s mentálním postižením či ženy ve špatné sociální situaci, ale ženy bez partnera ne? Laickým pohledem se jedná o omezení ženských práv a diskriminaci. Z právního hlediska to však samozřejmě není absolutní zákaz mít dítě – žena ho může mít přirozenou cestou – ale jde o omezení této oplodňovací metody.
Fakt: Stát může ve všech jiných případech do rodičovství zasahovat až poté, co je dítě na světě, a to v případě, že je ohrožené jeho blaho. Takové zásahy se dějí individuálně, nikdy plošně.
Kdy přijde změna?
Česká legislativa tak od roku 2011 stále čeká na změnu. Zatímco se Evropa posunula vpřed a IVF bez partnera není v řadě zemí problém, české ženy musí zbytečně obcházet zákon a bojují s nařízením, které jim brání v přístupu k rodičovství bez muže po svém boku. Otázkou je, kdy přijde změna.
