Ještě než se začalo mluvit o cloudu, Dropboxu nebo Google Disku, existoval RapidShare. Pro miliony uživatelů na celém světě to bylo synonymum jednoduchého sdílení souborů. Stačilo kliknout, nahrát a získat odkaz. Tento jednoduchý princip udělal z RapidSharu jednu z nejnavštěvovanějších stránek světa. Jeho příběh je ale také ukázkou toho, jak se internet během pár let změnil k nepoznání.
Švýcarský projekt, který dobyl svět
RapidShare vznikl v roce 2002. Jeho zakladatelem byl švýcarský programátor Christian Schmid, který chtěl vytvořit rychlou a spolehlivou službu pro nahrávání a distribuci velkých souborů. V době, kdy se posílaly hudební soubory přes ICQ a gigabajtové filmy by e-mailem neprošly, to byla revoluce.
Princip serveru byl prostý. Každý mohl zdarma nahrát soubor, načež obdržel jedinečný odkaz a ten měl možnost poslat komukoliv. Příjemce nemusel mít účet ani nic instalovat. A pokud chtěl pohodlí navíc, třeba rychlejší stahování, žádné limity ani čekací dobu, mohl si zaplatit prémiový účet.
Popularita měla ale stinnou stránku
RapidShare se raketově rozrostl. Ve druhé polovině nultých let patřil k absolutní špičce internetu. Patřil mezi dvacet nejnavštěvovanějších webů světa a podle některých odhadů měl stovky tisíc souborů denně nahraných a miliony stažení.
Jenže většina lidí ho nepoužívala k ukládání rodinných fotek či jiného vlastního materiálu. RapidShare se stal rájem pro piráty. Na fórech se objevovaly seznamy odkazů na filmy, hry, hudební alba i software. RapidShare se od toho oficiálně distancoval a tvrdil, že nenese odpovědnost za obsah. Přesto bylo všem jasné, že právě díky pirátskému obsahu se stal tak populárním, jako tomu bylo například o mnoho let později v případě tuzemského portálu Ulož.to.
Postupně se na RapidShare zaměřila filmová studia, ale i hudební vydavatelství a softwarové firmy. Podávaly žaloby a požadovaly, aby firma aktivně odstraňovala nelegální obsah. RapidShare začal zavádět omezení, mazat problematické soubory a dokonce zaměstnával stovky lidí, kteří kontrolovali nahrávky.
Firma se zároveň snažila přetvořit image. Chtěla být chápána jako seriózní cloudová služba. Připravovala dokonce nástroje pro legální distribuci obsahu a podporovala projekty na ochranu autorských práv. Jenže reputace byla nevratně pošramocená a k legálnímu sdílené vlastních souborů začali lidé spíše používat nové služby jako například Dropbox nebo Google Disk.
Pomalý konec
RapidShare v důsledku úpadku popularity několikrát změnil obchodní model, například omezoval stahování zdarma, zvyšoval ceny, ale tím ještě více ztrácel uživatele. Když v roce 2012 přišel pád konkurenčního a doslova pompézního Megauploadu, byla jasné, že brzy skončí i kdysi slavný RapidShare. Oznámení o konci přišlo v roce 2015, načež firma smazala všechny soubory. Z mocné platformy, která dominovala internetu, tak nezbylo vůbec nic, jen vzpomínky.
Na rozdíl od již zmíněného Megauploadu, jehož zakladatel Kim Dotcom se stal symbolem boje s americkými úřady, RapidShare zmizel tiše. Nikdo neskončil ve vězení ani neproběhly žádné spektakulární razie. RapidShare ale snad jako první ukázal, jak velká byla poptávka po jednoduchém sdílení souborů. A je zde ještě jeden paradox, zatímco okolo roku 2005 byla služba na hraně legality, dnes je obdobná funkce standardní součástí každého cloudu, ať už třeba Dropboxu, OneDrive nebo Google Disku.
