Každá doba má své pojmy. V současnosti bychom mohli, alespoň v západní civilizaci, jako favorita na nejskloňovanější termín posledních let zvolit slovo „identita“. Ptáte se proč?
Jedna z forem luxusu
Každý druhý literární román se točí kolem hledání identity, umělecké výstavy mapují „vnitřní krajinu“ autorů a v médiích se objevují texty o tom, jak obtížné je definovat, kým vlastně jsme. Všechno to pak společně působí, jako bychom žili ve velké laboratoři sebezkoumání.
Proč právě teď? Proč se lidé, zejména mladší generace Z, tolik zabývají otázkami typu „jaká je moje identita“ či „jaké pohlaví skutečně mám“? Odpověď je nasnadě: jednoduše proto, že se takovými věcmi zabývat mohou. Ale není to otázka svobody. Naše civilizace zažívá období bezprecedentního materiálního komfortu. I přes všechny současné politické krize máme střechu nad hlavou, plnou lednici, přístup k informacím i technologiím, které překonávají sny našich předků. Není nám zima a máme co na sebe. A přesto se mnoho lidí cítí ztraceno.
V době, kdy už není třeba bojovat o každodenní přežití, zůstává snad jediný nepřítel – nuda. Z nudy se pak rodí úzkost, protože člověk, který má v podstatě všechno, začíná tušit, že mu přece jen něco chybí.
Člověk pak může postrádat smysl toho všeho, co je v nás a co nás obklopuje. Jenže pokud nejste filozof, hledat smysl bytí je těžší než pátrat po aspektech vlastního nitra. A tak se většina lidí obrací dovnitř, analyzuje každý pocit, každou vnitřní změnu a vydává to za hluboké poznání.
Je to zvláštní forma luxusu, kterou si na světě nemůže dovolit každý. Stačí se podívat, co se děje na Ukrajině nebo v Jižním Súdánu. Tam je identita chápána jako plytký pojem, případně spojována s národní příslušností. Takový luxus si ale ani v Česku nemůže dovolit každý. Zaměstnaní lidé pečující o děti jistě denně nezkoumají vlastní nitro – nemají na to zkrátka čas. A možná si uvědomují, že právě rodina je odpovědí na všechny ty otázky kolem identity.
A pak je tu ještě jeden aspekt. Zabývat se vlastní identitou v době, kdy bychom mohli posouvat hranice vědění, tvořit či objevovat, je možná i tak trochu iracionální a sobecké. Část lidstva se ale i přesto zabývá tím, zda ji někdo „pochopil“ nebo „správně pojmenoval“. Umění se z místa sdílené zkušenosti mění v introspektivní monology. A kultura, která kdysi lidi spojovala, se tříští na milion osobních příběhů, které jen těžko hledají průsečík.
Cesta z technologického chaosu?
Neznamená to ovšem, že otázky identity jsou zbytečné. Každá epocha potřebuje pochopit, odkud přichází. Jenže v současnosti se z identity jednotlivce stává posedlost sebou samým, což někdy působí jako slepá ulička. Možná právě tohle přehnané zkoumání „jáství“ je jen přechodné období – fáze, kdy se člověk po technologickém a materiálním opojení znovu snaží zorientovat v chaotickém světě a hledá nové základy své existence.
Snad se jednou znovu obrátíme ven. K poznání, které přesahuje jednotlivce. K úsilí, které spojuje, nikoli rozkládá. Protože jestli na světě opravdu něco chybí, pak to není identita. Je to vize.
