Žijeme v uspěchané době plné nejistot, není se tak čemu divit, že hledáme alespoň nějaké záchytné body. Jenže právě lpění na těchto někdy nefunkčních jistotách nás často brzdí ve změnách, znamenajících krok vpřed.
Stabilní život nemusí být cestou ke štěstí
Známe to všichni, v pubertě se život rozjede na plné otáčky a možnosti se jen nabízejí. A my je s radostí přijímáme, zkoušíme. S postupujícím věkem však odvaha ochabne a touha mít klid často převýší osobní nespokojenost. A v tomto stavu mnozí setrvají celá léta, ne-li celý život. Být to tak ale nemusí.
Složitý a náročný životní styl, jemuž jsme každý den vystavováni, v nás skutečně probouzí touhu po tom mít něco jistého. A tak dáváme za vděk něčemu, co sice neodpovídá našim představám, ale onu jistotu poskytne. Po vzoru jiných se smíříme s tím, že práce prostě ze svého principu není dokonalá, stejně jako vztah, manželství, rodinný život, že koníčky tomuto musejí ustoupit, apod. A skutečně takto je naše společnost většinově nastavená.
Žijeme však jen jednou. Máme právo na štěstí. V poblouznění smyslů z oněch řečí o nutném stereotypu, jej však často nevyužijeme. A tak mnozí žijí ve stabilním životě, jistých životních hodnotách, které je však nenaplňují.
Jak bys žil v poslední měsíc svého života?
Jelikož si tohle osobní „zatemnění mysli“ často samy neuvědomujeme, existuje snadná pomoc. Zamyslet se nad tím, jak bychom žili, kdybychom věděli, že se náš čas naplnil a máme poslední šanci žít tak, jak jsme chtěli.
Zní to jako klišé, když se nad tím ale zamyslíme blíže, dojde nám, jak svůj život mnohdy promrháváme. Jistě, že potřebujeme práci, všichni hledáme blízkého člověka pro život, rodina je přirozenou cestou něco po sobě zanechat. To se ale nevylučuje s osobní spokojeností. Zastavte se, dejte si sklenku vína a přemýšlejte.
Pokud problém nejde překonat, odejdi
Obětování se je sice ctnostnou vlastností, no ale není cestou ke štěstí. V každém věku a v každé situaci máme možnost volby.
Od malička jsme učeni k tomu být co nejvíce úspěšní, chodíme na kurzy koučinku, posloucháme motivační podcasty, koukáme na názory druhých, ale často opomíjíme úsudek náš vlastní. A časem se ze změny stane strašák. Tak to ale není, rozumná a soudná změna není odsouzeníhodná.
Člověk by měl věřit svým pocitům a nezapomínat na své tužby a potřeby. Samozřejmě, být zarputilým egoistou není dobrá vizitka, ale jít za svým štěstím bez „mrtvol“ to je výsada každého.
Bohužel jistota je slovo, které nás brzdí. Čím jsme starší snad o to víc. Proč se ženy nechají fyzicky i psychicky zneužívat, proč je ve vztahu tolerována nevěra? Kvůli udržení oné jistoty. A strachu ze změny.
Všeobecně platí, že pokud je situace dlouhodobou, nepřekonatelnou zátěží, pak je na čase ji dále nepodporovat. Pokud tak cítíme nespokojenost, je možné se vší úctou onen vztah, ať už osobní či pracovní, opustit. To není egoismus nebo selhání, je to právo každého.
A onen strach ze změny není ničím jiným, než zažitým kolotočem vlastní nespokojenosti a vírou v to, že život zkrátka jiný být nemůže. Obzvláště lidé citliví si tuto disharmonii dávají za vinu. Bojí se, že jinde rovněž „selžou“. Ale nezdravý vztah nepomůže nikomu a riskování je nutnou cestou k úspěchu. Je to jako se všemi strachy, je třeba je překonat. Soudně zvolit možnosti a klidně odejít, pokud už není budoucnost.
Strach v mnohých svých podobách, jako je například úzkost, deprese a další, je dnešním problémem, nemusíme však v těchto negativních pocitech zůstávat. A nemusíme se omlouvat, že něco nevyšlo. Musíme jen překonat onu bariéru vlastních strachů.
Změna neznamená ztrátu
Život neměl, nemá a nikdy nebude mít jasná pravidla kudy jít, aby to bylo cestou k absolutnímu štěstí od teď až do smrti. Změny jsou jeho součástí a neznamenají jen nejistotu, jsou možností jak ven z nespokojenosti. Lpění na falešných jistotách je jen začarovaným kruhem, který daleko více bere, než dává.
V životě budou vždy překážky a starosti, jde jen o to zhodnotit, do jaké míry jsou překonatelné a zda onen svazek vůbec může vést k požadovanému cíli. Strach ze změny není vlastnost, která by měla určovat náš život. Každý je osobnost, která píše svůj příběh, a každý příběh má nárok na dobrý konec.
