Téměř vše, co si myslíme o názorech ostatních lidí, je pravděpodobně špatně. A jedním z hlavních viníků jsou sociální sítě. Todd Rose, profesor na Harvardu a popularizátor vědy, takto jednoduše shrnuje fenomén, který označuje jako „kolektivní iluze“. Jedná se o sociální patos vedoucí jednotlivce k tomu, aby se řídil něčím, o čem si myslí, že tomu většina věří, přestože s tím vnitřně nesouhlasí.
Rose toto myšlenkové nastavení rozebírá ve své aktuální knize „Collective Illusions: Conformity, Complicity, and the Science of Why We Make Bad Decisions“, nicméně jak rovnou upozorňuje, sociální sítě jen kolektivní iluze eskalovaly. V minulosti se projevovaly například v uzavřených komunitách či náboženských skupinách. Sociální sítě ale umožňují rychlé změny ve vnímaném konsensu, což umožňuje lidem, které by dříve sotva kdo poslouchal, vytvářet prostředí, které ve skutečnosti neexistuje.
Podle autora je tento fenomén značně znepokojivý, a to zejména z politických a sociologických důvodů. Rose dokonce mluví o tom, jak se hodnoty naší společnosti bleskově mění, doslova téměř přes noc. Důsledkem toho je dezorientovaní či frustrace.
Problém je především v tom, jak pracuje náš mozek. Aby nečerpal energii, hledá často „zkratky“. Lidé, kteří nejsou nastavení kriticky myslet, mohou jednoduše vycházet z předpokladu, že skutečnosti, o kterých se mluví nejvíce, představují společenský konsensus. Je v podstatě jedno, pokud se tak děje v reálném prostředí či bublinách sociálních médií.
V dnešní době je vlivem sociálních sítí nesmírně snadné utvářet takový dojem společenského konsensu. Rychle to pochopily represivní režimy a jejich vlády nad tím tráví spoustu času. Je to dokonce prokázané. Už v roce 2013 musel Twitter zablokovat tisíce účtů, které spravovali roboti naprogramovaní tak, aby sdíleli obsah od venezuelského prezidenta Nicoláse Madura. A co víc, ekonom Juan Morales později zjistil, že blokace robotů koreluje s nárůstem kritiky prezidenta. Falešný konsensus vytvořený roboty tak ve skutečnosti zastrašil odpůrce mlčením. A to se zřejmě jedná jen o jehlu v kupce sena.
Rose ještě ukazuje jeden malý příklad, jak sociální sítě mění společenské nastavení. Odkazuje na studii provedenou vědci z Kalifornské univerzity v Los Angeles, kteří se v průběhu let zajímali o to, jak sociální média ovlivnila způsoby, kterými středoškoláci internalizovali své hodnoty. Zatímco ještě před několika lety se dominantní témata týkala charakteru – dospívající chtěli být dobrými přáteli a podobně – dnes chtějí být hvězdami YouTube. Zní to ponuře, ale Rose poukazuje na křehkost tohoto nastavení, které se neustále deformuje.
Důležité je pochopit, že něco jako kolektivní iluze vůbec existuje. Pak je možné si opět utvářet vlastní názor a nevytvářet si ho na základě chaosu a přemíry informací, které na nás chrlí sociální média.
