Na tři základní zákony robotiky už jste určitě někdy narazili. Jsou totiž součástí mnoha sci-fi příběhů, ve kterých figurují inteligentní roboti. Jaké zákony to jsou a jsou použitelné i v realitě, nebo jde o pouhou fikci?
Původní 3 zákony robotiky
Právě původní tři zákony robotiky jsou obecně nejznámější, jelikož se běžně vyskytují v popkultuře. Tato pravidla pro roboty definoval ve svých dílech americký spisovatel a biochemik Isaac Asimov. Brzy se začala považovat za jakýsi souhrn základních požadavků na vývoj a používání robotů.
Původní zákony robotiky:
- Robot nesmí ublížit člověku nebo dopustit, aby mu bylo ublíženo kvůli jeho nečinnosti.
- Robot musí poslouchat příkazy člověka, pokud to není v rozporu s prvním pravidlem.
- Robot musí chránit sám sebe, pokud to není v rozporu s prvním nebo druhým pravidlem.
Podle Asimova byla podstata těchto zákonů vždy samozřejmá, tudíž je on sám nevytvořil, jen je jako první zformoval do vět. Ve své podstatě měl nejspíš pravdu – žádný člověk by nestál o robota, který by mu mohl ublížit. Přestože se však tři zákony jeví jako smysluplné a plnohodnotné, postupem času došlo ještě k několika dodatkům a úpravám, které už jsou obecně méně známé.
Dodatečné zákony robotiky
První úpravu učinil ještě samotný Asimov ve svém díle Roboti a impérium. Zařadil ho k již existujícím třem jako nultý zákon a u lidí tím vyvolal poněkud rozporuplné reakce. Nultý zákon je totiž poněkud kontroverzní. Obvykle proto není považován za jeden ze základních pravidel robotiky. Zní následovně: robot nesmí ublížit lidstvu nebo dopustit, aby mu bylo ublíženo kvůli jeho nečinnosti.
Podle toho má tedy robot ochraňovat lidstvo klidně i na úkor jednotlivců. Jelikož nultý zákon není v rozporu s žádným z následujících zákonů, robot může člověka třeba i zabít, pokud to znamená, že tím ochrání celé lidstvo.
Postupem času se našli i další autoři, kteří se rozhodli zákony robotiky doplnit. Vzniklo tak čtvrté pravidlo – robot se vždy musí prokazovat jako robot, a také páté pravidlo – robot si musí být vědom toho, že je robot.
Další úpravu pak provedl americký autor Roger McBride Allen, který se sice držel původních Asimových zákonů, ale trochu je upravil. Chtěl tím docílit toho, aby roboti nebyli pouhými otroky, ale bytostmi rovnocennými lidem.
Allenova upravená verze zákonů:
- Robot nesmí ublížit člověku.
- Robot musí vždy spolupracovat s člověkem, pokud to není v rozporu s prvním pravidlem.
- Robot musí chránit sám sebe, pokud to není v rozporu s prvním pravidlem.
- Robot může dělat naprosto cokoliv sám chce, pokud to není v rozporu s předchozími pravidly.
Jsou zákony robotiky použitelné i ve skutečnosti?
Jak už jste jistě postřehli, zákony robotiky byly vymyšleny autory, nikoliv lidmi, kteří roboty opravdu staví a programují. Původně tedy vznikly jako fikce. A i když do jisté míry mohou být použity i ve skutečnosti, realita není vždy tak jednoduchá.
Může například dojít k situaci, kdy robot někomu ublíží bez svého vědomí. Člověk k tomu může využít třeba více robotů s tím, že každý udělá pouze část práce, takže si ani neuvědomí, že finálním cílem toho, co dělá, je někomu ublížit. Nemluvě o hackerech, kteří by se mohli do robota nabourat a někoho tak skrze něj zabít, aniž by si toho byl robot vědom.
Umělá inteligence má dnes také více podob, než si dřív lidé dokázali vůbec představit. Od všelijakých autonomních vysavačů, přes vojenské drony až po autonomní vozidla. Je tedy jasné, že pro všechny tyto přístroje nemohou platit stejná pravidla, protože každý je naprogramovaný k jinému úkolu a také jinak inteligentní.
Třeba s autonomním vozidlem by mohla jednoho dne nastat situace, kdy před něj za jízdy vstoupí matka s dítětem. Tak nečekaně a rychle, že auto už nestihne zabrzdit, ale mohlo by stihnout odbočit. Pakliže pasažérem auta bude osmdesátiletá osoba, vyvstane z toho otázka: má auto raději srazit matku s dítětem, nebo strhnout volant a ohrozit tak svého pasažéra, který už má většinu života za sebou?
